O harcovnících

Valdovští harcovníci se dali dohromady vlastně hned po sametové revoluci v roce 1990. Ze začátku jsme ještě tři roky jezdili na tábor do své domoviny v Kytlici nedaleko České Lípy. Protože ale tábor v Kytlici koupil soukromník, nebylo už možné tam jezdit.

Proto nastalo velké hledání jiného místečka. Nejprve jsme vyzkoušeli krásné místo poblíž Adršpachu a Broumovských stěn – Ostaš. Krásné, ale pro naše účely nevyhovující.

Nakonec jsme tak zakotvili ve Valdově u Nové Paky v útulném tábořišti, které nám pronajímají skauti z nedaleké Jilemnice. Protože se nám místo moc líbí, jezdíme sem už přes 12 let. Jak to na našem táboře chodí čtěte na stránce O táboře.

Harcovníci ale neobývají jen Valdov. Druhá skupina, která udržuje harcovnické tradice a vznikla taktéž v pověstné Kytlici, jsou naši spříznění harcovníci ze Starého Hraběcí. Více o nich najdete na stránkách Harcovník.cz.

Naši předchůdci – Rogersovi harcovníci

Původní harcovníci jsou spojeni především s jejich zakladatelem Robertem Rogersem. Ten do vojenské historie vstoupil během sedmileté války (1756-1763), která probíhala v tehdejších amerických koloniích mezi Británií a Francií.

Rogers si brzy uvědomil, že taktika britských vojenských jednotek zvyklých na evropská bojiště je v hustých lesích severní Ameriky nevyhovující. Místo tradičních barevných šiků vojáků táhnoucích za zvuků bubnů krajinou se snažil vycvičit jednotku, která by byla schopna nepozorovaně pronikat do těsné blízkosti nepřátel, napadat je a působit jim citelné ztráty.

Už v roce 1756 zakládá zvláštní jednotku Rogersových harcovníků (Rogers Rangers), která především v bojích s Indiány – francouzskými spojenci – používala jejich taktiku jako přepady, léčky a další nestandardní způsoby boje. Díky svým úspěchům byli harcovníci brzy začleněni do britské armády, kde působili jako elitní jednotka, využívaná na nejtěžší operace v terénu.

Robert Rogers
Robert Rogers

Harcovníci se kromě způsobu boje lišili od běžného vojáka také uniformou. Zpočátku ani žádnou jednotnou neměli, každý si nosil to, co pro něj bylo účelné.

Až později obdrželi zelený oblek se skotskou čepicí podobnou baretu. U sebe nosili jen potřeby nutné pro přežití a ostatní si obstarávali přímo v terénu sběrem, lovem a nebo také přepady a loupením.

Do harcovnických řad vstupovali jen muži s železným zdravím, znalí života v přírodě, výborní lovci, kteří byli zvyklí na dlouhé celodenní pochody při nízkých přídělech potravy a minimálním spánku pod lehkými přikrývkami. Bylo-li třeba, spali ve větvích stromů a ani v nejkrutější zimě nerozdělali oheň, jen aby nebyli prozrazeni.

Na svých dlouhých pochodech, které podnikali v jakémkoli ročním období, používali všechny možné dopravní prostředky. Známí byli používáním velrybářských člunů na rozlehlých kanadských jezerech, které mimo vodní plochy dokázali bleskurychle přenášet po úzkých stezkách. V zimních měsících chodili na sněžnicích, které nejednou posloužily jako předchůdci lyží při zdolávání prudkých svahů.

Všechny své schopnosti a zkušenosti harcovníci dokonale zúročili při svém nejslavnějším tažení proti nepřátelské indiánské vesnici St. Francis. Na cestě se úspěšně vyhnuli všem protivníkům, bleskurychle vyhladili vesnici, aniž by ztratili jediného vojáka, a při následném pronásledování mnohočetnou přesilou Francouzů a Indiánů se dokázali v nenadálých krutých mrazech a úplně vyhladovělí dostat s minimálními ztrátami zpět na svou základnu. O tomto tažení velmi působivě vypráví kniha Kennetha Robertse Cesta na Severozápad.

Díky všem těmto dovednostem byli harcovníci ve své době nejschopnější vojenskou jednotkou na americkém kontinentu a Rogersem sepsaná harcovnická pravidla se stala základem pro pozdější vytváření speciálních armádních jednotek Rangers nebo Green Berets (Zelených baretů).